Igelitka s chodidlem
Bylo to horké petrohradské odpoledne. Manželé Popovovi se vraceli z procházky — pomalá chůze
po žulových chodnících čtvrti Kupčino, ta zvláštní letní lenost. Pak se paní Popovová zastavila.
Poblíž paneláku číslo deset na Dimitrovově ulici ležela stará betonová nádrž — „rybníček”,
jak jí místní říkali s neskrývanou ironií. Zelenohnědá voda, odpadky, plující kelímky.
„Ale fuj,” řekla paní Popovová. Chtěla odejít. Pan Popov se ale zastavil. Naklonil se nad vodu.
A pak zamrzl.
Z igelitové tašky se známým logem blízkého supermarketu klidně a pomalu trčelo lidské chodidlo.
— Výpověď Popova, Petrohrad, 26.07.2015
Kriminalisté strávili zbytek odpoledne lovením z bahna. Vytáhli sedm igelitek.
Každá obsahovala pečlivě oddělené části ženského těla. Jako by někdo balil vánoční dárky —
jen s jiným druhem papíru.
A třešnička na hrůzném dortu? Na okraji betonové skruže stál kastrol.
Detektiv se nad ním sklonil. Pak zalapal po dechu. Uvnitř byla mírně povařená ženská hlava.
Operátor Maxim
Mladý strážník Maxim dostal úkol procházet hodiny zrnitých záběrů z nočních kamer.
Hledal muže. Silného. Schopného. Procházel políčko po políčku.
Kluk na kole. Floutek se zmalovanou holkou. Pán řve do mobilu. Feťák u zdi. A pak — bába.
Malá, drobná, v šátku, s kabelkou. Igelitka v ruce. Pak zase bába. Pak znovu.
Maxim se zastavil. Přetočil záběry zpět. Počítal.
prošla táž žena kolem rybníčku — shoduje se s počtem igelitek
Pak záběr: tatáž žena opouští vchod číslo deset s hrncem. Přechází ulici. Jde k rybníčku.
Vrací se bez hrnce. Ruce prázdné. Krok lehký. Na vrásčité tváři — spokojený úsměv.
18:43 hod.
23:14 — identifikace
obsah: viz protokol
68 let · výška 152 cm
Pojďte dál, čekala jsem vás
Speciální jednotka. Těžká výzbroj. Dveře se otevřely — a v nich stála malá stará žena v zástěře.
Usmívala se. Jako by čekala na návštěvu.
„Tak pojďte. Už jsem vás čekala. Bydlím tady provizorně, u Valentiny Ulanovové.
Můj byt je v rekonstrukci, víte? Byly tam takové ošklivé a neestetické cákance.
Odkud se vzaly? Já vám ani nevím. Bylo toho moc.”
Ze stolu smáhla nože, pilku, krvavé hadry a kusy odřezků. Policisté si prostě sedli.
Tamara uvařila kávu. Pak nabídla oběd.
„Ještě mám masové pirohy. Nedáte si oběd? Jsou tam plíčky, ledvinky… Valentina si
odskočila. Koupe se. Je nečistotná. Je to prase.”
[plivne na zem — spustí plynnou němčinu — pak angličtinu — pak lavinu ruských nadávek]
Tamara se pokoušela svádět každého přítomného muže. Svého advokáta ujistila,
že „bývala tak hezká, panáčku” a ptala se, zda si nevšiml,
jak si drží postavu. V tu chvíli čelila obvinění z vraždy a kanibalismu.
MÍSTO ČINUNEVSTUPOVAT
CRIME SCENEDO NOT CROSS
MÍSTO ČINUNEVSTUPOVAT
CRIME SCENEDO NOT CROSS
MÍSTO ČINUNEVSTUPOVAT
Vzestup Intouristky
Narozena 25. dubna 1947 v sibiřském Užuru. Rodina: policista, dojička.
Co přesně se stalo v dětství, nevíme. Tamařiny deníky jsou plné fantazií —
otec byl kníže, pak rolník, pak kanibal, který snědl matku.
Po maturitě — Moskva. Lingvistická univerzita. Angličtina, němčina. Prestižní
post v Intouristu, pak Grand Hotel Europe na Něvském prospektu.
Tamara létala po světě. Mluvila jazykem turistů — doslova. Sousedé ji obdivovali:
„Paní profesorka.”
Jenže Tamara měla epizody. Pobíhala nahá po ulici. Zpívala z okna od rána do noci.
Jednou se rozhodla, že lidé umí létat — a museli ji odtrhnout od okna. Třikrát psychiatrie.
Třikrát se vyslovila svou výmluvností. Lékaři krčili rameny: „Milá potrhlá. Diblíček.”
Tamara Mitrofanovna Samsonovová
25. dubna 1947 · Užur, Krasnojarský kraj
Moskevská státní lingvistická univerzita
RU · EN · DE · FR · IT
11–14 (hrubý odhad)
Psychiatrická léčba · Kazaň · izolace
Alexej Samsonov — manžel
≈ 2000
nezvěstný
Neznámý podnájemník — Č. 1
≈ 2001
nepotvrzen
Neznámý podnájemník — Č. 2
≈ 2002
nepotvrzen
Neznámé oběti — odhadovaných 8–10 osob
2001–2014
nepotvrzen
Sergej Potanin — podnájemník
2003
potvrzen
Valentina Nikolajevna Ulanovová — sousedka
2015
potvrzen
Paní bytná a podnájemníci
Po Alexejově zmizení dala inzerát: volný pokojíček se stravou.
Dělníci z celého Ruska vítali, že se o ně stará pečlivá, veselá, kuchařsky zdatná bytná.
Tamara se roli nesmírně věnovala. Chodila do kadeřnictví. A když nájemník zmizel —
mávla rukou.
„Jsou to netáhla. Pořád sliby. Vařím mu, peru mu, zpívám mu, chovám se jako vlastní
matka. A on? Nezaplatil a odešel. Ale pojďte dál, mám uvařeno. Mám tam kus masa,
také jazyk — já mám tak ráda ta jídla z papiňáku! Je to jako máslo, jako máslo!”
odhadovaný celkový počet obětí — Tamara se jen usmívá
Ďábel ze stropu
Tamara se přestěhovala k nemohoucí Valentině. Zpočátku to klapalo. Pak ze stropu
začala slyšet šeptavý hlas. Nakoupila knihy o černé magii. Pokoušela se o vymítání.
„Myslel jsem, že je opilá. Byla nahá, zmalovaná jako maškara, blekotala zaklínadla.
‚Ty to neslyšíš? Já to slyším.’ — opakovala to celé hodiny.”
23. července 2015. Valentina požádala Tamaru, aby odešla. Tamara souhlasila —
„Jen si něco zařídím” — a podnikla turné po lékárnách. Hledala fenazepam.
Bez receptu. Uplatila lékárníka. Doma nasypala lék do bramborového salátu.
Valentina snědla „celý lavor”. Zhroutila se na zem. Tamara rozložila
koupelnový závěs a dala se do práce.
Zpracování těla Valentiny Ulanovové Tamara popsala jako „velkou dřinu, po níž jsem byla hrozně unavená, ale šťastná.”
— Výpověď Samsonovové, Petrohrad 2015
MÍSTO ČINUNEVSTUPOVAT
CRIME SCENEDO NOT CROSS
MÍSTO ČINUNEVSTUPOVAT
CRIME SCENEDO NOT CROSS
MÍSTO ČINUNEVSTUPOVAT
Největší kabaret v historii soudu
Soudce Roman Čebotarev se za svou kariéru setkal s lecčíms. Ale Tamara —
osmašedesátiletá, subtilní, se zrzavými kudrlinkami — byla jiná kategorie.
TAMARA: „Vidíte, jak jsem štíhlounká? Celý život si držím tajli.”
[pauza — soudce zavírá oči — ticho v soudní síni]
STÁTNÍ ZÁSTUPCE: [čte obžalobu]
TAMARA: „Vy jste nějaký divný. Povídáte mi samé nesmysly.”
[posílá publiku vzdušné hubičky — flirtuje s advokátem]
PSYCHIATR: [čte z deníků]
TAMARA: [prozpěvuje si, zamává soudci]
[při vynesení verdiktu si pokládá hlavu na stolek]
TAMARA: „Chrrrr. Nuda! Spím!”
SOUDCE: „Psychiatrická léčba, specializované zařízení, Kazaň—”
[Tamara se okamžitě probouzí — oči se rozsvítí]
TAMARA: „Jsem stará a stát se o mě postará. Ale prosím
nějakou estetickou celu. A televizi. Nebo vám nikdy nic neřeknu.”
Agentka v zástěře
Intourist měl v SSSR monopol na cestovní ruch a byl přímo propojen
s KGB. Každý zaměstnanec přicházející do styku s cizinci musel projít hloubkovou prověrkou.
Grand Hotel Europe byl jedním z mála míst, kde se ubytovávali Západoevropané —
odposlechová technika zde byla standardem, personál byl instruován k monitorování hostů.
Někteří analytici se domnívají, že Tamara pracovala jako aktivní informátorka na vysoké
úrovni — a že její pozdější bestiální činnost měli soudruzi „zamaskovat”.
Když se zbláznila natolik, že ji nešlo kontrolovat, od ní dali ruce pryč.
Protiargument (diskuse pod podcasty, 2023): „To by ji ale určitě zlikvidovali, ne?”
Číslo 77
Tamara Samsonovová žije v izolaci v Kazani. Psychiatři za ní jezdí dodnes — ne aby ji léčili,
ale protože ji studují. Její deníky, psané anglicky, německy a rusky, zůstávají z velké části
nerozluštěné.
Číslo 77. Tamara si ho kreslila do sešitů, na stěny, na vlastní tělo.
Nechtěla se mýt. Klíč k čemu? Oběti? Rituál? Šifrovaný vzkaz?
Nikdo neví. Tamara se jen usmívá.
„Na ni sedí tolik diagnóz, ale zároveň žádná. Někdy máme dojem, že tato žena je skutečná čarodějnice — jen nemá chaloupku na muří noze.”
— Psychiatr, CNN, 2016
V Kazani si pořád zpívá. Výmluvnost ji neopustila. A úsměv také ne.
Díl II: Nannie Dossová — babička s jedem v džbánu slivovice
Vychází příští týden na Fox Wave True Crime.